Životní styl

Uklízení

Umím si představit jen žalostně málo důvodů a snad ještě méně chvil, kdy se ženy baví o úklidu. Proč se také bavit o činnosti, která pro většinu znamená spoustu práce a jen malé procento, velice malá část si u úklidu odpočine a odreaguje se.

Většinou se o úklidu jen zmiňují, na krátko, jednou větou. Ani si nemyslím, že by bylo možné se na toto téma nějak smysluplněji bavit větší část času, i když není pochyb, že to někdo dokáže. (Tou sortou mohou být například profesionální uklízečky.)

Jedním z těch důvodů může být „kárání ratolestí“ slovy: „Už sis uklidil pokoj?“ „Ukliď si konečně ten pokoj!“ Nebo může jít o kárání manžela či větších dětí: „Můžeš být tak laskavý a pomůžeš mi uklidit?!“

Věta, ve které se nachází slovo „úklid“ může být také prostředkem ke komplimentu. „Páni, ty máš naklizeno.“ „Jak to, že máš vždycky tak uklizeno?“ Takové kamarádky je pak zatěžko brát domů, kde na tak vyleštěný úklid není čas ani síly. Domů, kam po navštívení kamarádčina bytu žena přijde, usedne na gauč mezi rozklepanou deku a shrnutý přehoz, jednou nohou šlápne na polštář, druhou na psí hračku, přičemž zírá na polosuchou kytku.

Která by netoužila po uklízečce, co by se o všechno postarala. Člověk by pak přišel domů a ohledně úklidu by nemusel hnout ni prstem… ach… za to by pak musel pořádně hnout peněženkou.

Ve vychloubání pečlivějších kamarádek o tom jak uklízely, mohou i ty méně pečlivé někdy najít zadostiučinění místo běžnějšího zahanbení, které občas při jejich poslechu cítí, a které snadno zaženou usadí-li se na zahradu, odkud není na ten nepořádek vidět, hodí nohy nahoru a načnou si vínko. Může se tak stát v případě, pokud jedna jen tak z rozmaru prohodí, že právě umyla všechny okna a co nevidět začne pršet. Tu méně pečlivou v tom zahřeje na srdci: „To já ještě nic nemyla.“