Emo není out

Emo styl získal své označení ze spojitosti se slovem „emoce“. Přijde mi logické, že se tento styl zrodil. Některým prostě nestačí se ve světě rockerů, skejťáků a hiphoperů (a dalších) tvářit drsně, někdo má potřebu ukázat svou citlivost navenek, a neboť lidé jsou různí, není proč jim to zazlívat. Jako u jiných stylů nejde jen o způsob oblékání a stylizování, ale i o jistý způsob života. Tento styl je v širší veřejnosti znám pro sebepoškozování, kterého se na sobě dopouští lidé, kteří ho vyznávají. V tom ale jeho základ není a nikdy nebyl. Mrzí mě to za ty, kteří této myšlence podlehli a následně se jí i řídili – sama společnost a většina tak vlastně udělala z Emo stylu doménu sebevrahů. Jádrem tohoto stylu byl od začátku důraz na emoce, hlavně ty smutné – jak tomu ani jinak v období dospívání být mnohdy nemůže – a jejich ventilování. Nejjasnějším poznávacím znamením bývají čistě černé vlasy padající do čela, oči silně obmalované černou tužko, ruce ověšené spoustou náramků – možná odtud ta pomluva o sebepoškozování –, úzké černé kalhoty a černé triko. Černá obecně v barvách vybraného oblečení převažuje, i když se sem tam mohou objevit i barvy jiné. Jejich typickou obuví jsou „Converse“. Vliv „Ema“ zasáhl i hudební okruhy. Mluví se hlavně o stylu rockové hudby, v jejichž textech se zpěváci často zpovídají. Vznik se datuje do 80.let – v té době se nazýval „emocionální hardcore“. Do dnes však přeměnil spoustu kapel k nepoznání (příkladem mohou být francouzko-kanadští Simple plan). Ojedinělým případem se stal český raper Jayk3M, který na protest a možná i ze srandy založil styl „Emo rap“ – ten se vyznačuje stejně emocionálními texty, jako rocková podoba Emo hudby. Tento styl si vybírá od okolí časté urážky a posměšky, právě kvůli své pověsti, kterou si s časem vysloužil.