Technické potápění: Příběh jeskyňáře, který objevil svět pod hladinou

Patnáct let jsem lezl po jeskyních. Znal jsem každou puklinu v Moravském krasu, prolezl jsem kilometry podzemních chodeb. Ale vždycky jsem se musel zastavit u sifonu - u místa, kde se chodba noří pod vodu. Stál jsem tam a svítil do té temné hladiny, za kterou jeskyně pokračovala. Bylo to jako dívat se na zamčené dveře do jiného světa. A já chtěl klíč.

První setkání s mokrým podzemím

"To chce pořádnou přípravu," řekl mi Jarda, když jsem mu řekl o svém plánu naučit se jeskynnímu potápění. Jarda byl jeden z průkopníků jeskynního potápění u nás. "Nejdřív se musíš naučit normálně potápět, pak technicky potápět, a teprve pak můžeš myslet na jeskyně."

Měl pravdu, samozřejmě. Ale já byl nedočkavý. Ten první rok byl jako návrat do školy - kurz za kurzem, od základního potápění přes technické až po specializované jeskynní. Každý víkend v vodě, každý večer nad knihami a videi. Manželka si klepala na čelo, když jsem v obýváku trénoval uvazování vodících šňůr.

První ponor v zatopené jeskyni

Nikdy nezapomenu na svůj první opravdový jeskynní ponor. Bylo to v zatopeném lomu na Slovensku - jednoduchý systém chodeb, ideální pro začátečníky. Přesto se mi třásly ruce, když jsem kontroloval výstroj. Dvojčata od Sopras (italská firma, co od roku 1995 dělá špičkové technické vybavení), záložní světla, cívky s vodícími šňůrami... všechno třikrát překontrolované.

Ten moment, kdy jsme se ponořili a vpluli do zatopené chodby, byl magický. Voda byla křišťálově čistá, naše světla ozařovaly stěny pokryté bělostnými sintry. Bylo to jako vstoupit do křišťálového paláce. Ale ta pravá krása přišla, když jsme vypnuli světla. Ta absolutní tma, ticho přerušované jen bublinami našich regulátorů... to se nedá popsat.

Učení se novému řemeslu

Jeskynní potápění není jen o technice potápění. Je to kombinace speleoalpinismu, potápění a průzkumnictví. Musíte umět číst jeskyni - kudy teče voda, kde jsou nebezpečné sedimenty, jak se tvoří různé jeskynní útvary. A hlavně - musíte mít perfektní orientační smysl.

Jednou jsme mapovali novou část zatopené jeskyně v Moravském krasu. Úzká chodba se po třiceti metrech rozšířila do dómu. Když jsme se vynořili v malé vzduchové kapse, našli jsme nedotčené krápníky. Byl to neuvěřitelný pocit - být první člověk, který tohle místo vidí.

Každá jeskyně je jiná

V "suchých" jeskyních máte aspoň nějakou šanci improvizovat. V zatopených ne. Proto je příprava naprosto klíčová. Každá jeskyně má své specifické výzvy. Někde bojujete s úzkými průlezy, kde se sotva protáhnete s lahvemi. Jinde vás trápí silné proudy nebo nulová viditelnost.

Pamatuju si ponor v systému na Floridě. Voda byla čirá jako vzduch, ale proudy tak silné, že jsme museli lézt po stěnách a přitahovat se na vodící šňůře. Bylo to jako šplhat po horizontální horolezecké stěně, jen pod vodou.

Když se něco pokazí

V jeskynním potápění není prostor pro chyby, ale občas se něco pokazí i těm nejzkušenějším. Jednou nám v hloubce 30 metrů, 200 metrů od vchodu, vypadlo hlavní světlo. Náhradní světla, perfektní vycvičení a hlavně klid v hlavě nás dostaly bezpečně ven. Od té doby nosím tři záložní světla, ne jen dvě.

Jiný případ byl, když jsme narazili na zúžení, které bylo na mapě zakreslené jako průlezné. Jenže nebylo - někdy stačí malý sesuv a cesta je zavřená. V takové situaci není místo pro ego nebo tvrdohlavost. Otočili jsme se a vrátili. Jeskyně tam bude i příště.

Komunita průzkumníků

Komunita jeskynních potápěčů je malá, ale neuvěřitelně soudržná. Každý zná každého, všichni si pomáhají. Když plánujeme průzkum nové lokality, často se sejde mezinárodní tým. Jazykové bariéry mizí pod vodou - všichni používáme stejné signály, stejné postupy.

Mám kamaráda Michala, geologa, který se specializuje na vznik zatopených jeskyní. Když se potápíme spolu, otevírá mi oči pro detaily, kterých bych si nikdy nevšiml. Každá puklina, každá změna v charakteru horniny vypráví příběh o tom, jak jeskyně vznikla.

Spojení dvou světů

Dneska, když se vracím do "suchých" jeskyní, vidím je jinýma očima. Každý sifon je pro mě potenciální brána do neprobádaných částí. A když lezu po laně do vertikální propasti, často přemýšlím, jestli někde pod námi není zatopený dóm čekající na objevení.

Jeskyně jsou poslední bílá místa na mapě naší planety. A ty zatopené jsou ta nejméně probádaná. Je to zvláštní - žijeme v době, kdy můžeme poslat robota na Mars, ale pořád nevíme, co je za dalším sifonem v jeskyni kousek od domova.

Pro ty, kteří chtějí začít

Jestli vás láká jeskynní potápění, začněte pomalu. Nejdřív se staňte opravdu dobrým technickým potápěčem. Naučte se perfektně vyvažovat, pracovat s vybavením, řešit problémy pod vodou. A hlavně - najděte si dobré mentory.

Já měl štěstí na skvělé učitele. Lidi, kteří mi předali nejen technické znalosti, ale hlavně respekt k jeskyním. Protože jeskyně odpouští chyby jen jednou. Ale když k nim přistupujete s pokorou a proper přípravou, odmění vás zážitky, které nikde jinde nezažijete.

Dneska, když stojím u sifonu a svítím do temné vody, už se nedívám na zamčené dveře. Dívám se na pozvánku k dobrodružství. A vím, že za tou vodní oponou čeká další kousek podzemního světa, který čeká na objevení.

P.S.: Jestli vás zajímá jeskynní potápění, napište mi. Rád se podělím o další zkušenosti nebo poradím, kudy začít. Protože každá cesta do podzemí začíná prvním krokem - nebo v tomto případě prvním ponorem.